NAVŽDY SPOLU A NIKDY JINAK

Někdy jsou příběhy knihy i autora tak provázané, že je nelze vyprávět odděleně. Občas pozoruhodným způsobem tvoří vzájemně jeden druhého...

Jiří Klaban

Narodil jsem se za chladného jara roku 1987. Spokojeného dětství jsem si užíval v malém městečku Desná uprostřed Jizerských hor, kde mi na základní škole bylo dopřáno poprvé se alespoň trochu setkat s tvůrčím psaním. Pravda, slohové práce nebyly tou nejzáživnější literaturou, náznaky jistého nadání se však už vystopovat daly. Následně i na ryze technické střední škole v Jablonci nad Nisou však zůstávalo pouze u slohových prací, které mě prostě bavily, ale to bylo asi tak všechno. Kdyby mi v té době někdo řekl, že někdy napíšu knížku, budu se na něj dívat nejspíš stejně nedůvěřivě jako učitelka češtiny, když se mě zeptala, jestli mám nějaký zdroj, nebo vše píšu sám. Vlastně si myslím, že mi doopravdy uvěřila, až když četla mou maturitní písemku s poutavým vyprávěním o mém zajetí indiány. Když nám potom oznamovala výsledky, vyslovila větu, bez níž bych možná psát nikdy nezačal. "Nezkoušel jste někdy něco napsat? Možná by to nemuselo špatně dopadnout." Musím za tahle slova paní učitelce Březinové velice poděkovat, byť jsem jim tehdy moc pozornosti nevěnoval. Teprve o několik měsíců později, když jsem se vracel z dalšího neúspěšného pohovoru a připadalo mi, že všichni kolem mne jsou schopnější než já, vyvstala mi její slova znovu na mysli. Co když tu je něco, v čem jsi lepší než všichni, které znáš...

Psát, psát, psát

Když jsem na podzim roku 2006 začal na příběhu pracovat, absolutně jsem netušil, jak dlouhá mě čeká práce a co nakonec bude jejím výsledkem. Přiznám se rovnou, začal jsem psát s tím, že do roka budu hotový a kniha mě bude živit. Za rok jsem první verzi skutečně dokončil, ale vlastně to kvalitou jen málo přesahovalo slohové cvičení. Naštěstí mi nechybí soudnost a s jistým časovým odstupem dokážu být ke své práci tvrdý. Kdo neumí škrtat ve vlastním textu, těžko napíše dobrou knihu. Původní iluze o rychlém napsání knihy záhy vzaly za své. Postupně přicházely nové nápady a nové postavy, které už se do příběhu nedaly jen tak přidat, muselo se přepisovat a přepisovat. Někdo se učí a získává styl tím, že píše stále něco nového, já psal pořád dokola to samé. To trvalo skoro čtyři roky a musím poděkovat svým rodičům za trpělivost, kterou se mnou tehdy měli. Práci jsem měl jen sporadicky, pár měsíců jsem zkusil vysokou školu a přes rok jsem se dával dohromady z vážného sportovního úrazu. Byly to však čtyři roky vysoké školy autorské. Hodně jsem četl a především jsem mohl šest sedm hodin denně psát. Za žádných jiných okolností bych nemohl věnovat tolik času přípravě na to, co mělo přijít později. Tehdy také nastal okamžik, kdy jsem si uvědomil, že ten příběh už je tak dobrý, že si ho nechci nechat jen pro sebe. Dokončil jsem jednu verzi, kterou jsem považoval za hotovou a už ji jen stačilo přepsat do počítače. (Psal jsem totiž rukou do sešitů.) Začal jsem uvažovat co dál, jestli by se nedalo nějak pokračovat. Protože je kniha hodně o smrti, chtěl jsem pokračovat o tom, co je po ní. Vymyslel jsem spletitý příběh o Říši mrtvých, ze které se budou chtít dostat zpět. Pak se ale najednou všechno odmlčelo.

Fantasy podle pravdy, jenže...

Odstěhoval jsem se do Liberce, začal promítat v multikině a na všechno bylo mnohem méně času. Dost možná rok a půl jsem na knihu nesáhnul; nebyl čas, ani chuť. Během roku 2012 však začínaly být směny v promítárně dlouhé a myšlenky se opět začínaly vracet k odložené knize, i k jejímu pokračování. Napsal jsem tehdy asi padesát stránek druhého dílu, načež jsem opět začal přepisovat první část, aby na sebe mohly obě poloviny logicky navázat. V roce 2014 jsem se pak začal setkávat s esoterikou a tématy "reálného" posmrtného života. Jako kovaný ateista jsem bral to pokračování jako fantasy, fikci oproštěnou od veškeré logiky reálného světa. Když jsem však začal studovat tyto věci, cítil jsem zvláštní nutkání, skoro posedlost a nutnost udělat to pokračování tak, aby odpovídalo skutečnosti. A tady padla kosa na kámen. Co učení, to jiný výklad. Snažil jsem se poskládat to podle jednoho, zatímco druhé mi to naopak bořilo. Práce na knížce se opět zastavila právě proto, abych si v tom udělal jasno. A v té době jsem se prostřednictvím svého bratra a jeho přítelkyně doslechl o Bohu. Dozvědět se, že můj pragmaticky, technicky a logicky myslící bratr je věřící, byl pro mne v tu chvíli nepochopitelný šok. Sám jsem v té době trochu začínal koketovat s "energiemi" a postupně jsem přijal, že právě tohle by snad mohl být Bůh. Na podzim roku 2016 jsem se pak skrze bratra dostal k sérii evangelizačních přednášek a když se tam hovořilo o Bibli a výkladu některých proroctví, které už se naplnily, překvapeně jsem si uvědomil, že tomu vlastně věřím. Prostě jsem věděl, že to co slyším, je pravda. Po páté přednášce jsem zatoužil po Bibli, asi po sedmé po křtu, i když jsem vůbec nevěděl proč, a přijal jsem Ježíše za svého Pána. Hodně mne tehdy ovlivnilo učení o proroctvích budoucnosti a samotná Kniha Zjevení. Studoval jsem ji dlouho a poctivě a viděl jsem v tom cestu pro svou knihu. V Bibli byla konečně ta pravda, po které jsem tak dlouho pásl. Opustil jsem původní pokračovaní a rozhodl se udělat jakousi dvojknihu. To, co je teď v podstatě celou knihou, se mělo odehrávat v minulosti a to pokračování v budoucnosti by bylo na stejných místech, jen o pár tisíc let později a bylo by poměrně věrně inspirováno událostmi z Knihy Zjevení. Na téhle verzi jsem pracoval víc než rok. Pozměnil hodně z první poloviny, napsal celkový prolog a skoro 200 stránek z budoucího času. Jenže pak jsem s tím musel skončit, protože se to nedalo číst. Literárně to nebylo špatné, ale přestože to mělo končit dobře, vlastně obrovskou nadějí, deprese a zmar z toho čišely až moc. Tohle byla slepá ulička. Odložil jsem všechno, co jsem napsal a nechal to být. Neměl jsem šťávu psát dál, neměl jsem šťávu vůbec na nic. Bylo mi jednatřicet, osm let jsem bydlel sám v maličké garsonce a vlastně se pomalu propadal do deprese, o které jsem neměl ani tušení. Byl jsem věřící, myslel jsem si, že znám Boha, ale jinak jsem byl strašně sám. Dřív jsem se z toho vypisoval, ale ani na to jsem teď už neměl sílu.

...k pravdě vede cesta křivolaká.

A pak, jedné květnové noci roku 2018, jsem seděl s kolegy z práce v hospodě a za celý večer jsem mluvil asi 20 minut, když se, už ani nevím jak, stočil rozhovor k Bohu. Když jsem pak o tom druhý den přemýšlel, řekl jsem si, proč nejdu tam, kde se o Bohu mluví? Rozhodl jsem se, že ráno půjdu na bohoslužbu. Že jsem to ráno vstal a do toho sboru došel (4x jsem se cestou málem otočil zpátky), považuji dodnes za jeden z největších Božích zázraků vůči mé osobě, a za jeden z absolutně nejdůležitějších zlomů v mém životě. Otevřenost těch lidiček a kázání, která jako by v té době mluvila cíleně k hloubi mého srdce, mě skoro až děsila. Přes léto jsem pak hodně bojoval s tím, jestli tam mám chodit, nebo ne, ale protože jsem se tam na začátku zaháčkoval ke službě, nemohl jsem skončit bez omluvy a vysvětlení. Musel jsem ještě alespoň jednou přijít. Když pak ke mně na modlitbě promluvil Bůh, abych k Němu přišel, věděl jsem, co to znamená. Začít chodit do sboru a vídat se s těmi lidmi bylo něco, co mě začalo naplňovat a postupně jsem si začal uvědomovat, jak moc mi dosud něco takového chybělo. Ke konci roku pak při kázání bylo vysloveno něco, co totálně rozmetalo můj dosavadní pohled na výklad Knihy Zjevení. Opět jsem nevěděl, jak co vlastně je, neměl jsem jasno ani v tom, zda existuje peklo. Prosil jsem Boha, aby mi řekl, jak to všechno je, protože jsem z toho byl opravdu zoufalý. Druhý den mi přišly do cesty knihy se svědectvím Percyho Colletta Pět a půl dne v nebi a příběh Mary K. Baxter Boží zjevení pekla. Tato dvě svědectví ohromným způsobem ovlivnily a posílily moji křehkou víru a první z nich se později stala inspirací některých kapitol.

Povolání

V lednu roku 2019 jsem opět pocítil nutkání psát. Starou knihu jsem dávno odložil jako nepoužitelnou. Vymýšlel jsem nové příběhy a zápletky, ve kterých bych použil ty postavy, které už byly příliš velkou součástí mé tvorby, než abych je pohřbil v šuplíku. Na konci měsíce však přišel další zásadní zlom. Během chval jsem požádal o požehnání Ducha Svatého a dostal jsem je. Nikdy do té doby jsem nezažil nic tak mocného a nádherného. A tehdy jsem přijal své skutečné povolání: že jsem tady, abych šířil Jeho lásku a ukázal světu, že On je živý Bůh. A měl jsem k tomu využít to, čím mne vybavil, to jediné, co doopravdy umím. Také mi řekl, abych začal tím, co jsem odložil. A když jsem vzal ten starý rukopis a začal jej pročítat, užasl jsem, jak je dokonale připravený na to, co se do něj teď mělo zapracovat. Přestože jsem tehdy v roce 2006 začínal psát s tím, že tam nepadne slovo Bůh a nebude to o lásce, je kniha vlastně právě o Jeho lásce k nám a naší k Němu. A na čem je Boží láska vidět lépe, než na té naší k ostatním lidem. I o lásce mne však musel mnohému naučit. A protože Bůh rád učí názorně, přivedl mi moji milovanou Marušku. Bez našeho vztahu by tato kniha nebyla tím, čím dnes je.

Přinejlepším spoluautor

Věřte mi, že ačkoli má práce na této knize není nezanedbatelná, vlastně se zdráhám nazývat se jejím autorem. Mnohdy mi při práci připadalo, jako bych ani nevymýšlel já, ale jen zapisoval něco, co přicházelo zvenku; a to i v době, kdy jsem o Bohu ještě neměl ani páru. Něco jsem sám zázračně prožil, něco mi bylo zjeveno. Kdyby mne Bůh neobdařil talentem a nestál při mně i v době, kdy jsem ho neznal, kdyby mne neobklopil lidmi, kteří mě, tu a tam postrčili a podrželi, kdyby mi nedal ženu, o které mi sám řekl, že je tím nejlepším a největším, co pro mne v životě má, nikdy by tahle kniha nevznikla. Pro mne je autorem této knihy Bůh, já jsem jen živým perem, kterým byla napsána. Kéž jste jejím čtením požehnáni, jako jsem byl já její tvorbou.